Patrně pomalu (avšak rádi) si budeme zvykat na skutečnost, že stojí za to veřejné produkce ZUŠ sledovat systematicky, jelikož si nemůžeme být nikdy jisti, čím novým nás zase překvapí. Listopadový koncert v rámci 6. ročníku hudebního festivalu Roztocký podzim byl toho znovu dokladem.

Společný koncert žáků a pedagogů v jediném večeru je vlastně pozoruhodná metoda jak předvést publiku celou škálu umu, všechna stadia vývoje, od prvních pokusů začátečníků, po vyzrálý, plnohodnotný výkon zralého umělce-pedagoga.

Učitel totiž nese,, kůži na trh“ dvakrát: nejprve jako pedagog, který má prokázat, že,, umí učit“(což bohužel nepoznáte jinak než z výkonu žáka, a to je mnohdy stejně tak ošidné, jako riskantní), a za druhé jako umělec, kdy jasně vyjde najevo, zda ještě,, umí hrát“. (Věru- poněkud krutá disciplina…!) Nicméně žáci i pedagogové obstáli v této symbióze se ctí. Ze žáků zaujaly zvláště flétnistky P. Drdová a M. Nováková, kytarista Martin Lédl a Kvartet zobcových fléten rytmickou i intonační přesvědčivostí interpretace.

Z pedagogů se pak dočkalo největšího ohlasu publika vystoupení flétnistky p. H. Šulcové, Komorního tria v čele s klarinetistou B. Šléglem, a zpěvačky A. Pavlíkové (i když se v jejím případě nemohu zbavit dojmu, že vzhledem k celkové dramaturgii večera by atmosféře koncertu prospěla jiná volba repertoáru). K úspěchu samozřejmě v nemalé míře přispěl oduševnělý doprovod I.Sarabun a Z. Ajmové.

Pravým zjevením však byla pak niterně prožitá interpretace Moniky Fukasové (akordeon) ve skladbě Zřícená katedrála Václava Trojana (1907- 1983). Autor, veřejnosti spíše známý jako autor filmové hudby poněkud jiného charakteru (srovnej např. lehkost partitury k filmům Jiřího Trnky), tentokrát zpracoval v děsivých disonancích krutý osud drážďanské katedrály po kobercových náletech Spojenců (únor 1945)…

K tradicím hudebního festivalu Roztocký podzim patří vždy (a neodmyslitelně) účast významného hosta. Po Josefu Sommerovi, Bořivojovi Navrátilovi, Alfredu Strejčkovi atd. byl tentokrát hostem herec a režisér Jan Kačer.

Mluvit v jeho případě v souvislosti s přednesem ortelné básnické prózy Františka Halase JÁ SE TAM VRÁTÍM (1947) o interpretačním mistrovství, by bylo oním příslovečným (a jalovým) nošením dříví do lesa…

Jednotlivé části básně (Jaro, Léto, Podzim, Zima) prolínaly závěrečnou třetinu koncertu, a vytvářely tak pozoruhodné asociace, rezonující svou naléhavostí do dnešních dnů…

Abych nekončil příliš vznešeně, resp. pateticky: pravidelná setkávání žáků a učitelů ZUŠ s občany města je ojedinělým příkladem situace jak by to mělo vypadat u všech institucí, spolků a sdružení, aspirujících na podporu z veřejných peněz! ZUŠ se tak chová celá léta, a tak neshledávám důvod, proč by to nemělo platit i pro spolky ostatní?

Publikum přijalo koncert s nadšením. O to víc možná mrzí, že si tuto veřejně a četně publikovanou mimořádnou událost nechal ujít i radní odpovědný za kulturu, i radní, který je předsedou kulturní komise-ostatně i všichni její členové (vyjma samozřejmě všudypřítomné Vlaďky D. a ,, spolupořadatelky“ p. vikářky Kučerové, která ovšem už – bůhví proč-členkou kulturní komise není.). Abychom to shrnuli: ZUŠ ve svých cca šesti veřejných vystoupeních během kalendářního roku svou nápaditostí víc než přesvědčuje o smyslu své existence: kéž by tomu tak bylo i ve všech ostatních případech.